Obecné přijetí digitální fotografie
Jestli se za ty dva roky něco změnilo opravdu zásadně, tak je to právě uznání pevné pozice digitálního fotografování i pro náročné uživatele. Když po dvou letech publikuji fakt, že se zveřejnění původního článku probíralo snad dva měsíce a bylo tématem redakční rady Paladixu, tak budou čtenáři prskat smíchy a klást otázky o tom, co že jsme to za zkostnatělou redakci atd. Jenže zkuste se podívat na tehdejší situaci objektivně. Pořádné DSLR byly ještě velmi drahé (i když EOS 300D již byl na spadnutí), převládaly různé kompakty, které byly objektivně kvalitou sporné. S tím, co se dá z lepšího digikompaktu dnes, se nemohly měřit. Ještě ke všemu dobré pověsti digitálu moc nepomáhaly ani rádoby popularizující výroky typu „analogová fotografie je mrtvé maso“ na některých masověji zaměřených serverech. A za této situace si někdo dovolí napsat nejenže je digitální fotografování rovnocenné filmu i pro náročné použití, ale dokonce, že to není objektivně ani dražší... To byly pro dost lidí silné kapky.
Dnes už by po podobném článku nikdo ani nevzdechl a asi nejlépe je posun vnímání vidět v debatách pod články. Jestliže před dvěma roky se pod článkem o digitálním fotoaparátu vždy objevila flame na téma film kontra digitál, tak pod mým posledním článkem o EOSu 5D již převládá válka na téma, jestli je vůbec snaha o tak velkou obrazovou kvalitu nutná a využitelná. Velmi výrazný posun...
Dozrání podpůrných technologií
Tento titulek možná někoho zarazí, proto zkusím pro ilustraci malý příklad. Za patrně první digitální fotoaparát (tehdy nazývaný Still Video) lze pokládat přístroj Sony Mavica z roku 1981. Přístroj měl rozlišení ani ne jako videokamera, data ukládal na speciální magnetické médium Mavipak. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, co by se stalo, kdyby v roce 1981 někdo vyrobil snímač třeba jen 3 MPix jako měl například Canon EOS D30? Odpověď je prostá - snímač by tehdy mohl být klidně i zadarmo a stejně by zůstal jen kuriozitou. Ani profesionální redakce by tehdy nedokázaly s daty z podobného přístroje rozumně pracovat a archivovat je. Nikdo by nedokázal soubory třeba z olympiády poslat do redakce na druhém kontinentu – tehdy se modem 1200 Bd pokládal za velice rychlý. Takže byla smysluplná pouze Mavica s malým rozlišením a defakto analogovým záznamem, který se dal poslat po telefonu protokolem podobným faxu.
A ono je to podobné (byť samozřejmě ne tak extrémní) i v současnosti. Třeba zálohování – když jsem v roce 2003 chtěl vypálit DVD, tak jsem musel využít firemní vypalovačku, neboť cca 15 tisíc za její koupi bylo pro mě nepřijatelných. Dnes je toto zařízení tak běžné a levné, že jsem si na prezentaci o archivaci dat na OA 2005 mohl naprosto vážně dovolit doporučení dát do PC dvě DVD vypalovačky od různých výrobců a každou kopii vypálit na jiné mechanice pro minimalizaci rizika selhání. To samé s počítači – dnes už jen výjimečně narazíme na počítač, po který by konverze z RAW a vůbec práce se snímky s větším rozlišením byla velkým problémem. V roce 2002-2003 to ale tak jednoduché nebylo. Nebo kapacita disků – mám archív cca 300 GB a v podstatě to není problém, mohu si dokonce dovolit reálně zvažovat pořízení rychlého diskového pole s kapacitou minimálně 1 terabyte. Nic nemožného. Před dvěmi lety by to ale byl značný oříšek (minimálně finanční). A cca před pěti lety bych si s objemem dat třeba jen z EOSu 20D neporadil nejspíš vůbec. Zlevnily i tiskárny či zpracování digitálních fotografií v minilabech.
Tohle je pro rozvoj digitální fotografie velice důležité a možná dokonce vůbec nejdůležitější. Prakticky žádnou technologii totiž nelze vnímat odděleně od širších podmínek pro její využití! Jiná věc je, že marketingoví odborníci toto často ignorují...
V čem je vlastně focení na digitál pro mně přínosem?
Nejčastěji se automaticky uvádí úspora za filmy a tedy peníze, pak snadnost zpracování atd. Osobně ale zrovna tyto argumenty pokládám za dost sporné. Ano, jistě ušetříme za materiály, třeba mně se při mém zaměření digitál opravdu zaplatí poměrně brzy. Ale dovolím si tvrdit, že u převážné většiny fotoamatérů je to s návratností dost sporné a při objektivním pohledu by se setrvání u analogu stalo prodělečným až po několika letech. Úspora je spíš nepřímá ve smyslu, že s digitálem si zkrátka skoro každý dovolí fotit i náměty, ke kterým by se na klasiku neodhodlal, ale to už nelze hodnotit tak jednoduše.
Ani se snadností zpracování to není tak horké – pro opravdu plné využití možností DSLR musíte mít znalostí víc než dost. Jsou to znalosti jiného druhu než u analogu, ale rozhodně si nedovolím říci, že by jedno bylo lehčí a druhé těžší, platí asi „jak pro koho“. O tom ale až později.
Mě u digitální fotografie asi nejvíce oslovují věci jako pružnost a časová úspora v kombinaci s kontrolou procesu. Názorný příklad – v loňském roce jsem na několika leteckých přehlídkách kombinoval digitální a analogový EOS kvůli možnosti jen přehmátnout pro druhé tělo s jiným ohniskem (na dvě digitální těla zatím prostředky nemám). Při focení praktické. Ovšem pak následovalo zpracování a zatímco základní protřídění a popis fotek z digitálu jsem měl z větší části ještě večer po akci, tak u analogu se muselo čekat do pondělka na odnesení do labu, pak nějakou dobu na vyvolání (sice je to možné mít cca do hodiny, ale to bych musel do daleko vzdálenějšího labu, takže jsem většinou užil sběrnu na cca 2 dny). A potom skenování – reálně také dva večery práce. Ve výsledku jsem měl s nesrovnatelně větším úsilím výsledky dejme tomu podobné kvality jako s digitálem o zhruba čtyři dny později. Nic moc... Problém se ještě znásobí při delší akci v zahraničí – běžně na cestách popisuji snímky z digitálu na notebooku večer v hotelu či v kempu, při užití analogu už nastávají problémy i s tím, že než se člověk dostane k hotovým snímkům, tak půlku věcí z focení zapomene. Přiznám se, že sám pro sebe v podstatě ani jiné zdůvodnění pro plný přechod na digitál nepotřebuji, předchozí zdůvodnění je pro mě zcela dostatečné.
Focení digitálem je v podstatě stejně těžké jako analogem
V předchozím odstavci si digitální focení velice chválím. Chci ale zdůraznit to, co už zaznělo - tvrzení, že je focení digitálem nějak jednoduché a ve výsledku méněcenné je velké zjednodušení, které může šířit jen někdo, kdo toho o problematice ví pramálo. Ano, pouhé mačkání spouště u digitálů a tisk či zadání do labu bez jakýchkoli úprav je triviální. Ovšem přesně stejně je to u filmu - uživatelé kompaktů (což je a bylo tak 90% fotografujících) také jen mačkali spoušť a pak předali film do labu, který se postaral o ostatní. V podstatě žádný rozdíl. Ovšem pokud se někdo s takovýmto přístupem nespokojil, tak se toho musí naučit až dost v digitální fotografii úplně stejně jako v analogu. Nemá cenu komentovat využití zrcadlovek, objektivů, finty s expozicí a podobné věci, to je v podstatě stejné. Digitál je v jisté výhodě jen tím, že si lze vše ověřit rychleji a levněji. Další zpracování se pak už liší více - u filmu musím zvládnout temnou komoru, komunikaci s labem anebo se naučit skenovat. U digitálu to ale také není tak snadné - jedna věc je použít JPG snímek přímo z foťáku, zcela jiná věc je dostat z obrazu naprosté maximum s využitím RAW či dokonce HDR a podobných věcí. Vůbec to není snadné. Navíc si u digitálního procesu musí každý zažít věci jako archivace, což u analogu do jisté míry odpadá.
Mám-li být upřímný, tak jsem se do stádia, kdy si mohu dovolit říct, že si výhody digitálu vyloženě užívám, dostával zhruba 1,5 roku. Ne že by to dříve nešlo, ale v mé činnosti bylo víc než dost improvizace a věcí, které bych dnes už dělal jinak. A to jsem ještě měl velkou výhodu, že s ohledem na mou profesi jsem nepotřeboval žádný čas pro naučení se obecné práce na počítači. Přitom ale i dnes vím, že se mám stále v čem zdokonalovat, například pořád ještě neumím ani zdaleka plně využít kouzel Photoshopu a řadu dalších věcí.
Proto pozor, opravdu přechod na digitální focení nepodceňujte a neberte příliš vážně ty úplně první dojmy. Pokud někdo umí dostat z kinofilmu opravdu maximum, tak asi bude zpočátku trochu zklamán. Výsledky se ale časem dostaví...
Kinofilm je tedy mrtvý? No, skoro...
Předesílám, že formulace o „mrtvých“ technologiích nemám rád. Pominu-li jistou bulvárnost, tak je hlavně těžké definovat, co se pod takovýmto pojmem skrývá. Pokud tím myslíme blížící se konec výroby, nedostupnost atd., tak je to samozřejmě nesmysl, na to si ještě počkáme. Pokud ale uvažujeme o defacto stagnaci, kdy setrvačně jede výroba existujících produktů s pramalou vyhlídkou na inovaci, tak pak je bohužel nutno uznat, že se film do tohoto stádia již dostal a nejvíc se to týká právě klasického kinofilmu.
Již při psaní původního článku před dvěma lety jsem dost těžko skrýval názor, že výsledná kvalita z DSLR je kinofilmu zcela rovnocenná a pro focení na film není moc důvod. Od té doby jsem leccos prožil a při některých akcích jsem dokonce užíval paralelně s DSLR i starý dobrý EOS 100 jako pomocné tělo, hlavně pro zmíněné omezení prohazování objektivů na leteckých přehlídkách, takže jsem měl možnost i přímého srovnání fotek, pořízených v jediném dni na jediné akci. A výsledkem je popravdě jen potvrzení původního názoru. Snímky z 20D jsou prostě skoro vždy lepší než to, co dostanu z kinofilmu, a důvod, proč upřednostnit analog, prostě nevidím. A zase to v diskusi schytám, ale nebudu prostě zapírat fakta... Ano, dá se najít občas nějaká situace, kde je film ve výhodě, třeba taková hodinová noční expozice se stopami hvězd do oblouku, ale už jde skutečně jen o výjimky.
Na druhé straně to neznamená ani to, že by měl někdo, komu kinofilmové vybavení slouží dobře a nevadí mu pomalejší zpracování, tuto výbavu vyhodit. K tomu není důvod, výsledky jsou také velmi slušné – jde zkrátka o ten v úvodu odstavce zmíněný setrvalý stav, kde nelze čekat žádný velký pokrok, ale v daných parametrech samozřejmě budou výsledky slušné.
Střední a větší formát? Sporné...
Jestliže si o kinofilmu dovolím tvrdit, že mi v podstatě nemá co nabídnout, tak u větších formátů to nevidím tak jednoznačně. Přeci jen se najdou témata, kterým prospěje opravdu velké množství detailů a tolik nevadí menší pružnost v práci u analogu. A je zkrátka faktem, že ze středního formátu lze dostat výsledek, kterému běžné digitální přístroje mohou konkurovat jen těžko. Canon EOS 1Ds mark II sice při kvalitním využití střednímu formátu velice šlape na paty, ovšem tam už zase začíná hrát roli cena a ekonomika. A ač jsem příznivcem digitálu, tak nemohu přehlédnout fakt, že (v momentu psaní článku) mohu mít za cenu holého těla EOS 5D například Mamiyu 645 PRO TL včetně převíječe, základního a širokoúhlého objektivu (novou s plnou zárukou). A přiznejme, že z M645 dostanu přeci jen například u krajiny znatelně prokreslenější snímek než z 5D.
Proto se zatím nad možnostmi středního (a případně většího) formátu zlomit hůl nedá. Navíc nejde ani o nějak mrtvou a zaostalou větev vývoje z hlediska techniky, komfort práce s moderními středoformátovými přístroji jako M645AFD, Pentax 645N II nebo nové Hasselblady je velmi slušný. A v dalším výhledu se nedají přehlédnout ani možnosti digitálních stěn k středoformátu – paradoxně je za poslední 2 roky pokrok v této oblasti zřejmě ještě o něco větší než u masovějších DSLR odvozených od kinofilmu. Nejpatrněji je to vidět v rozlišení – v roce 2003 již byl na trhu EOS 1Ds s rozlišením cca 11 MPix, současný EOS 1Ds mark II pak dosáhl 16,7 MPix. U digitálních stěn pro střední formát ale je skok z cca 16 MPix na současný vrchol 39 MPix. K tomu si připočtěte, že se u digitálních stěn většinou pracuje s větší barevnou hloubkou (což by asi u klasických DSLR šlo taky) a lze laborovat s různými fintami pro omezení šumu jako třeba podchlazování snímače (což si u něčeho jako EOS 1 naopak moc představit neumím). Zatím je to samozřejmě velmi drahá „legrace“, ale určitě ji nelze opomíjet a minimálně jako přechodné řešení může posloužit právě klasický film – u některých přístrojů jsou dokonce kazety na film za digitální stěny do budoucna přímo záměnné.
A samozřejmě je také střední formát výborným vstupním médiem pro nadšence černobílé fotografie, kteří mají rádi práci v temné komoře a třeba zvětšeniny na baryt...
Je také nějaký důvod k zklamání?
Tuto otázku bych mohl rozšířit na zamyšlení nad tím, zda jsem se před dvěmi lety v něčem mýlil. Otevřeně řečeno přímo v tehdejším článku žádný podstatný omyl není, hned ale poctivě doznám, že to není až tak mou „genialitou“ či „vizionářstvím“, jako spíše jeho relativně konzervativní formulací. Kdybych do něj dal úplně všechny své tehdejší názory, tak by to dopadlo hůře a popravdě zde právě dochází i k jistému překryvu s věcmi, které mě těší už méně.
Například musím přiznat, že jsem vůbec nečekal, že DSLR půjdou cenou tak rychle dolů a stanou se tak masově přijímanou technikou. Čekal jsem spíš větší rozvoj v oblasti pro náročnější uživatele, ale na trhu to šlo trochu jiným směrem. Také bych nečekal, jak dobré výsledky bude možné dostat z malých digikompaktů či EVF přístrojů – DSLR se sice zdaleka nevyrovnají, ale s ohledem na rozměry, dostupnost a snadnost užívaní je kvalita velmi slušná. A obecně jsem si nemyslel, že převládnutí digitálu bude až tak rychlé... To je sice na první pohled kladem, jenže na straně druhé je patrné i soustředění výrobců spíše na masovou produkci a pro náročnější je pořád v nabídce mezer až dost.
Další můj omyl v odhadu se týká toho, jak dostat fotografie na papír. Očekával jsem výrazné převládnutí domácího tisku, ale provozovatelé klasických labů dokázali reagovat natolik pružně, že dnes „chemická cesta“ asi stále převládá. Internetové sběrny a samoobslužné kiosky ve spojení s digitálním osvitem na fotopapír jsou natolik pohodlné pro zákazníky, že jsou ve spojení se zajímavými cenami velmi praktické. Ale opět to má i stinnou stránku v tom, že pokles cen zejména u vyšší kategorie domácích tiskáren není až tak velký, rovněž není tak výrazný tlak na ceny inkoustů. Zrovna tak pořád není tak docela dotažen černobílý tisk – pro nekompromisní kvalitu se musí pořád volit neoficiální doplňkové sady inkoustů, což má své vady.
Podobných věcí by se našlo více, ale popravdě řečeno jde vesměs o námitky ve smyslu „mohlo by být i lépe“, nemohu ale říci, že by mě v nějakém ohledu přechod na digitální fotografii opravdu hodně zklamal.
Nějaké shrnutí?
Snad ani ne, můj názor je dlouhodobě známý a nemám na něm co měnit. Digitální fotografie se zkrátka a dobře stala zcela plnohodnotnou náhradou „klasiky“. Samozřejmě její přínos je ale pro různé oblasti focení velmi různý a v některých případech může být setrvání u „analogu“ praktické či minimálně ekonomické. V tomto ohledu mě popravdě řečeno nijak moc netěší, že byla výroba analogové techniky převálcována až tak výrazně. Možnost volby je totiž vždy kladem a bohužel se asi blíží doba, kdy se focení na film stane dost problematickou záležitostí z hlediska podpory výrobců. Ale ono to ještě pár let potrvá a stejně se s tím nedá nic moc dělat, takže je asi zbytečné se kvůli tomu příliš trápit...
