Pokud vznesete na některém fóru dotaz na volbu objektivu pro portrétování, snese se na vás hromada různých AF, DC, USM, SMC, ale vesměs budou mít jedno společné - ohniskovou vzdálenost 105mm, případně volnější označení "kratší teleobjektiv" (85-135mm).
Z toho jsou patrné dvě věci. Za prvé jsou to tipy od vyznavačů kinofilmu, protože stopětku najdeme na každém měchovém přístroji na 6x9cm jako základní objektiv a pro majitele Magnoly (13x18cm) je vysněným ultraširokáčem. Za druhé je to svědectvím toho, že minimálně u části fotografické veřejnosti je vnímání portrétu omezeno pouze na formální portrét "hlava - ramena" či některou jeho variantu.
Zužovat portrét na pasové fotky je ovšem velkou degradací portrétní fotografie. Vezměme si například portrét celé postavy. Nejžhavějším zástupcem je svatební portrét, najdeme ho ale také na stránkách barevných časopisů, kde je součástí rozhovoru s více či méně známou osobností, a samozřejmě na našich zámcích a hradech, kde jsou k vidění (obvykle v životní velikosti) portréty pána hradu, jeho ženy, všech jeho dětí, panovníků té doby, jakož někdy i posledního majitele. Je pravdou, že například Mona Lisa nebo pan prezident se na nás usmívají z obrazů a známek ve své zkrácené verzi, ale to je jen ukázkou volby správného výřezu. Pro důslednost mohu zmínit též skupinové portréty.
Navíc člověk, to není jen izolovaná socha, to je také nějaké okolí, jeho práce, záliby, oblíbená místa, úspěchy i prohry. V takovém případě opouštíme ateliér a jdeme za člověkem. Ján Šmok označuje takový portrét jako pracovní či reportážní, v zahraniční literatuře se můžete setkat s pojmem environmental portraiture (portrétování v prostředí). To jsou například ty portréty našich potomků, na které jsme tak pyšní, protože podívejte, tady už pase koně, tady poprvé papal sám lžičkou, tady nám uvařila bábovku z písku, ... Jen tak mimochodem - pokud se trápíte s ateliérem nebo svícením, tak můžete zkusit právě reportážní portrét.
Je jasné, že na tyto portréty je stopětka většinou příliš dlouhá a musíme sáhnout po nějakém kratším ohnisku - pokud ovšem z bezpečné vzdálenosti neportrétujeme hasiče v akci, horolezce šplhajícího na Matterhorn nebo dědu - vášnivého včelaře.
V první polovině povídání jsme si tedy osvěžili povědomí o existenci i jiných formátů, než je kinofilm, a také o jiných typech portrétů, než je portrét formální. Vraťme se teď klidně zpět k portrétu formálnímu a kinofilmu. Fotografujeme tedy hlavu a ramena, ale proč bychom měli sáhnout zrovna po stopětce? Proč třeba neportrétovat pětatřicítkou nebo jiným širokoúhlým objektivem?
Pravděpodobně se nám dostane odpovědi, že to prostě nejde, neboť tvář by byla velmi zkreslená. Takže tohle ohnisko zobrazí obličej nezkresleně? Proč ovšem stopětka, proč ne nějaký základní objektiv? O tom se přeci traduje, že poskytuje obraz zhruba tak, jak ho vnímá lidské oko.
Důvod je prostý - ohnisková vzdálenost je v tom zcela nevinně (koneckonců jako obvykle, je-li řeč o lineární perspektivě, tedy o vzájemné poloze a velikosti obrazů zobrazovaných předmětů). Správné tvrzení je takové, že portréty fotografujeme ze vzdálenosti 1,5 - 3 metry. Pak považujeme obraz obličeje za nezkreslený - nos i uši mají vůči celé hlavě takový poměr, na jaký jsme zvyklí. Stopětka je pak objektiv potřebný na zobrazení výřezu hlava - ramena. Výjimkou je pohled ze strany, kdy je rovina, která prochází okem, nosem, ústy a uchem, rovnoběžná s rovinou filmu. Pak se neprojevuje rozdíl v měřítku způsobený rozdílnou vzdáleností a je možné přiblížit se k portrétované(mu) více.
Pokud jste hloubaví, tak se zeptáte, proč fotografujeme zrovna z této vzdálenosti. I tady je důvod prostý. Je to totiž vzdálenost, ze které nejčastěji lidskou tvář vídáme - z takové vzdálenosti hledíme na člověka, který proti nám sedí při jednání, na rodinu u snídaně, oběda či večeře, spolužáky v lavicích, kolegy v práci či kolemjdoucí na chodníku. Na tuto vzdálenost jsme zvyklí, v té prostě člověka očekáváme.
Podle psychologů kolem sebe člověk dělí prostor dokonce na čtyři zóny. Například nejbližší je zóna intimní, kam si pouštíme jen málokoho. Její narušení je nám nepříjemné, takže bude-li vám vás šéf či vaše šéfová oznamovat zvýšení platu ze vzdálenosti třiceti centimetrů od obličeje, pak i přes tuto radostnou zprávu budete mít zřejmě nepříjemný pocit (to vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Z podobného důvodu je většině lidí nepříjemné cestování v nacpané hromadné dopravě. Nepříjemně se může cítit Evropan s příslušníkem arabské komunity - vzdálenosti zón jsou individuální záležitostí jednotlivých kultur a právě například Arabové je mají těsnější.
Trochu jiná situace je u vlastní rodiny. U našich blízkých jsme zvyklí na těsnější kontakt a zvláště u dětí nepovažujeme snímky zblízka za zkreslené. A jen tak mimochodem - našim dětem zase nevadí portrét pořízený z podhledu, s velkou bradou, všemu vévodícími nosními dírkami a žádným čelem. Tak nás běžně ze své výšky vídají - poprvé jsem se tak překvapeně koukal na svoji tvář, když můj syn začal fotit z výšky necelého metru.
"Správná" vzdálenost platí analogicky i pro fotografování celé postavy a skupin. Na celou postavu jsme zvyklí z větší vzdálenosti, než je samotný obličej, na skupiny ještě z větší. Pokud pořídíte fotografii celé postavy ze vzdálenosti 1,5m z výšky obličeje či prsou, bude obličej vypadat přirozeně, nohy - zvláště od kolen níž - však budou poněkud zkráceny a vidět trochu podivně shora. A když navíc použijete nedostatečně širokoúhlý objektiv a budete muset sklonit fotoaparát (v důsledku čehož nebude rovina filmu rovnoběžná s postavou), připojí se ještě zkreslení z důvodu sbíhání rovnoběžek - v tomto případě svislic.
Vzdálenosti však nejsou přímo úměrné. Celou postavu, která je zhruba 5x větší, nevnímáme obvykle z 5x větší vzdálenosti než hlavu s rameny.
Pokud si tedy chcete vyzkoušet portrét, měli byste v první chvíli promyslet celou kompozici a pamatovat na patřičný odstup. Patřičný objektiv (třeba zrovna ta "stopětka") z toho pak vyplyne sám.
