Nástup digitálního záznamu spolu s internetem způsobil ve fotografii nečekanou revoluci s rozmanitými negativními i pozitivními důsledky. Přechod na digitální technologie zároveň přinesl radikální posun v samotném předmětu a smyslu fotografie.
Mezi pozitivní důsledky patří jistě to, že tvoření (a sdílení) fotografií je dnes technicky mnohem jednodušší a levnější, což tento krásný koníček zpřístupnilo opravdu každému. V tomto ohledu představují digitální technologie velký přínos. Troufám si říci, že ještě nikdy v historii nevznikalo tolik krásných, řemeslně dokonalých a esteticky přínosných fotek jako dneska, s úžasnou technickou kvalitou, kompozicí, rozvržením světla, zachycením okamžiku atd.
Velké množství a láce fotografií na trhu má však zároveň tři negativní důsledky. Za prvé došlo k naprostému k přesycení a zahlcení; každý den v různých situacích vídáme tisíce fotek, plakátů a reklam, což nutně otupuje naše smysly a naši vnímavost. Bylo by asi zajímavé zapřemýšlet nad tím, co to vypovídá o člověku jednadvacátého století, nebo nad tím, jak kombinace nadbytku a pomíjivosti digitálních obrazů ovlivňuje a do budoucna ovlivní naši historickou paměť. Nicméně pro fotografy samotné takový stav věcí v praxi znamená, že je sice mnohem snadnější fotky dělat a ukazovat, ale zároveň mnohem těžší přesvědčit ostatní, aby jim někdo věnoval pozornost.
S tím souvisí další negativní dopad, který jsem chtěl zmínit, totiž to, že pod vlivem této hyperinflace běžní konzumenti ztrácejí schopnost vnímat a poznávat estetickou hodnotu fotografií, zvlášť když lze „to estetično“ snadno přidat „vkusným“ filtrem v grafickém editoru.
Za třetí záplava amatérských fotografií a existence všemožných fotobank ohrožují živobytí profesionálních fotografů. Sám jsem amatér, takže bych měl být spíše potěšen, ale řekl bych, že v oblasti reportáže a dokumentu to není směr, kterým by se fotografie měla ubírat. Byl bych velmi nerad, kdyby takového Nachtweye nebo Kratochvíla, profesionály, kteří mají zručnost, vytrvalost, osobní vizi a profesní čest a hrdost, při dokumentaci událostí kolem nás nahradila banda bloggerů, kteří se se svým fotomobilem náhodou nachomýtli k nějaké mediálně zajímavé události.
Převaha digitálního záznamu má však dle mého mínění ještě jeden následek, který nadobro změnil fotografii jako žánr a médium. Mluvím samozřejmě o snadnosti, s jakou lze dnes fotky digitálně měnit a upravovat. Ačkoliv je pravda, že i analogový fotografický záznam je ze své podstaty výběrový, neboť jej ovlivňuje volba filmu, úhlu pohledu, perspektivy, časového rozměru a podobně, přesto při něm dochází k fyzickému obtisku určitého výřezu skutečnosti do záznamového materiálu, který je poměrně obtížné následně upravovat a přetvářet. U digitálního záznamu žádný takový fyzický obtisk nevzniká – senzor nemůžete vyvolat a prohlédnout si proti světlu – a zachycená data musí nejdříve složité algoritmy převést (interpretovat?), aby je bylo možné zobrazit. Principiálně v těchto dvou postupech není takový rozdíl, ostatně digitální senzor na rozdíl od filmu zachycuje skutečnost způsobem, který je mnohem bližší tomu, jak fungují naše oči a mozek, ale to v konečném důsledku není pro můj argument důležité. Podstatná je v tomto ohledu změna způsobu vnímání fotografie, kterou způsobil přechod od hmotného k nehmotnému záznamu.
Objev a rozšíření fotografie na konci devatenáctého století osvobodil výtvarné umělce od povinnosti vytvářet vizuální záznamový archiv. Tuto roli na sebe převzala fotografie, která dokázala zachytit věrnou podobu věcí, lidí a situací mnohem pohotověji a snadněji, než malíři s paletou a štětcem. Jednoduchá reprodukce a obtížná manipulovatelnost učinily z fotografie dominantní způsob šíření vizuálních informací o světě a ani všemožné retuše, ani kouzla v černé komoře na její důvěryhodností nic nezměnily. To dokázal teprve příchod digitálních technologií, snadnost takřka neodhalitelných úprav a změn a zejména rozšíření povědomí o tom, že takové manipulace jsou nejen možné, ale hlavně naprosto běžné. Přidejte si k tomu abstraktní, nehmotnou povahu digitálního záznamu a výsledkem je všeobecná skepse a ztráta důvěry ohledně „pravdivosti“ fotorealistických vyobrazení, které kolem sebe každodenně vidíme, případně (a to je možná ještě horší), ztráta ochoty mezi věrnými a imaginárními vizuálními reprezentacemi nějak rozlišovat.
Bylo by jistě zajímavé přezkoumat, jak tento problém zapadá do všeobecné noetické krize naší dekadentní společnosti. Co však ztráta důvěry v mimetickou věrnost znamená pro fotografii jako takovou?
Nemyslím si, že by fotografie jako médium ztrácela na hodnotě, třebaže obrovské množství fotografických obrazů, které nás dnes ze všech stran obklopují, způsobuje znuděnost a otupělost. Podle mého názoru ale fotografie s nástupem digitálních technologií do značné míry přišla o své výlučné postavení. Jako veřejné médium ztrácí na důvěryhodnosti i celospolečenském dopadu, na její místo na trhu se postupně tlačí progresivnější videozáznam, a jako forma osobního tvůrčího vyjádření se zařadila po bok ostatních výtvarně uměleckých žánrů, bez nároku na „věrnost“ či „pravdivost,“ kterou ji v rámci veřejného diskursu (byť možná neprávem) propůjčovala tradiční analogová technologie. Zároveň však digitální technika otevřela fotografii nebývalému množství talentů a osvobodila ji od tradičních omezení, které leckoho svazovaly. Zbývá jenom doufat, že tato svoboda neuvrhne fotografii v její umělecké podobě do stejně smutného stavu, v jakém se dle mého názoru dnes nachází současné výtvarné umění, a že tíživá záplava špatných a průměrných fotografií neodradí dobré fotografy, aby se svému koníčku či práci nadále věnovali s plnou vervou.
