Tak mi pan šéfredaktor dal na srozuměnou, že je dobré na sebe veřejnosti něco nažalovat. Jako kdyby se to, co jsem zač, nepoznalo z těch několika článků, které jsem pro Paladix spáchal. Inu dobrá. Příležitostný amatér (ve všem), se sklonem používat k fotografování relikvie a i v dnešní době znečišťující životní prostředí odpadem z chemického procesu. Tak a teď už to víte :-)

Protože pracuji jako žurnalista, fotím prakticky všechna témata, především ale směřovaná jako reportáže. Pro radost se mi do hledáčku nejčastěji dostane příroda, především hory, rostliny a koně. První aparát, který se mi dostal do ruky, byla tátova Flexareta VII, následovaly Pentacon Six, Praktica, Canon EOS 500 N, Nikon FM2 a EOS 50. Nyní fotím převážně digitálními fotoaparáty Olympus Camedia E-10 a Canon EOS 300D. Po klasice sáhnu jedině tehdy, když chci fotit černobíle či na diapozitivy. S aparátem jsem se začal potýkat někdy na základní škole a od té doby mě provází s většími či menšími přestávkami.

Fotím s přestávkami asi 20 let, poslední 2 roky hlavně digitálně. Hlavní témata: krajina, příroda, lodě, technika, cestování. Používaná technika Pentax ME, Z1, *ist D, Minolta Dimage 7

Fotografovat jsem začal zhruba v roce 1992. Na fotografování mám rád tiché soustředění, práci s lidmi, které fotografuji, a improvizaci. Mým nejoblíbenějším tématem jsou neformální, aranžované a improvizované portréty lidí.
Proces fotografování mě nesmírně baví. Nošení těžkých fotografických břemen mně nevadí. Vlastní výroba fotografií - ať už analogová, nebo digitální - mě příliš nebaví - beru ji jako nutné fotografovo zlo.
V současné době fotografuji analogově s následnou digitalizací a tiskem či osvitem.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že já sám sebe nepovažuji za fotografa. Sice dělám obrázky rád a pokud možno často, a to již od dětství, výsledky však nejsou způsobilé k veřejné prezentaci a již vůbec se nedá hovořit o umění. Jsem prostě "cvakal". Co mne na fotografii zajímá nejvíce je jak to vlastně funguje. Takže jsem daleko více opravář a sběratel fotoaparátů než fotograf. Zdá se, že jde o dědičnou úchylku, můj otec opravuje staré hodiny a syn zbraně. Domnívám se, že i výsledky v tomto oboru jsou výrazně lepší, fotoaparátů vrácených do života nebo alespoň do vitríny mám již na kontě slušnou řádku. Opravuji víceméně všechno mechanické, včetně takových specialit jako je pokovení zrcadla nebo tmelení čoček v objektivu. Mou specializací jsou ale dálkoměrné přístroje.

Používaná technika: zdaleka nejčastěji je to Olympus mju-II který nosím téměř stále s sebou. Pokud mám příležitost si focení "vychutnat", vezmu si některý dálkoměrný přístroj ze sbírky. Třeba maličký Olympus 35RC, důstojně profesionální Yashicu Electro nebo spolehlivý a nenápadný Revue 400SE, jehož optika dokazuje, že na fámách o příbuznosti s Minoltou CLE může být kus pravdy. Na společenských událostech budí zaslouženou pozornost nablýskaný ruský Zorki-1 z roku 1947 s impozantním objektivem Jupiter-9. Tam, kde dálkoměry nestačí, používám dvě zrcadlovky Pentax s přiměřenou kolekcí objektivů. Film si vyvolávám sám, černobílý i barevný. Pak skenuji a pokud zcela výjimečně nějaký snímek zaslouží přenést na papír, svěřím to labu. Co digitál? Inu, taky tam je. Převážně ale slouží k pořizování dokumentace opravovaných prístrojů.

To všechno je pro mne čistě nákladový koníček, pracuji v oboru IT jako specialista na bezpečnost informací. Podotýkám, mimo Prahu.

K fotografii jsem se dostal poněkud oklikou přes chemii. V současné době působím jako doktorand na Chemické fakultě VUT v Brně. Mám velké stěstí, protože na ném pracovišti, v Laboratoři fotochemie a fotografie, má profese a koníček příjemně splývají. Na svých četných výpravách pořizuji cestopisné snímky a následně promítám diapozitivy, tu a tam sáhnu po černobílém materiálu a pokusím se o reportáž či portrét. Kvůli akutnímu nedostatku času jsem nucen postupně opouštět práci v temné komoře a přecházet na digitální zpracování obrazu.